Zvučný hlas Evy Pilarové jsme brali jako samořejmost. Byl tu snámi přes půl století: zpíval písničky Suchého a Šlitra, balady, rock’roll, twist ičardáš. Zpěvačka súctyhodným rozsahem tří oktáv zvládala ity nejtěžší skladby slehkým úsměvem na tváři. Swingovala jako ďábel a ohromně dobře vypadala.
Připomeňte si jeden zposledních rozhovorů sEvou Pilarovou:
Hudba
Stala se prototypem sošné plavovlasé hvězdy, která ale navíc UMÍ. Nejvíce jí to slušelo ve filmu Zločin všantánu, jehož spoluautor, spisovatel Josef Škvorecký, ji překřtil na Fitzpilarku. Tolik mu připomínala královnu amerického jazzu Ellu Fitzgeraldovou, kterou oba milovali a sníž se ostatně Eva Pilarová všedesátých letech vPraze setkala.
„Povýšila interpretaci moderní písničky do oblasti uměleckého projevu a položila tak prvou překážku do cesty pěveckému primitivismu a diletantství vtomto žánru,“ napsal oPilarové autor Zbabělců a Tankového praporu vroce 1968. „Pokládám ji za naši první jazzovou zpěvačku,“ pokračoval Škvorecký, jenž se oní neváhal zmínit ve svých povídkách.
Posluchači zatím poslouchali „Pilarku“ den co den zrádia a publikum jí nadšeně tleskalo vdivadlech Semafor a Rokoko. Filmoví diváci se kochali jejím zjevem ipěveckými výkony vdnes už legendárních snímcích Kdyby tisíc klarientů a Dobře placená procházka (vdruhém znich ji režíroval Miloš Forman). Ale naprosto dokonalá byla vmaličké televizní komedii podle O. Henryho Magnetické vlny léčí, kde vystřihla na muziku Jiřího Šlitra nezapomenutelný taneček se samotným Janem Werichem.
Dráty na zem spadlé
„Úplně poprvé jsem zpívala, když mi bylo asi sedm let,“ vyprávěla Eva Pilarová vroce 1964. „Střídala jsem kostelní sbory, katolické ievangelické. Od šesti let jsem se učila znát noty, jedenáct let jsem se učila hrát na klavír. Vteoretických předmětech je vždy nejobávanějším tématem harmonie, a právě to mne kupodivu zajímalo tak, že jsem vždycky měla jedničku. Avrací se mi to jako neobyčejná výhoda, neboť je bezpodmínečně nutné znát harmonii, cítit ji, a teprve pak mohu jako zpěvák improvizovat.“
Ostatní sporty
Že Pilarová ovokální improvizaci leccos věděla, dokázala právě vsemaforských „Klarinetech“, kde spolu sKarlem Gottem neskutečným způsobem zazpívala asi nejlepší český jazzový duet všech dob: Dotýkat se hvězd. Člověk úplně cítí, jak těm dvěma pod nohama třaskaly „dráty na zem spadlé“.
Další duety natočila Pilarová sWaldemarem Matuškou. Ten si brněnskou rodačku zprvu dobíral pro její moravský přízvuk, záhy však pochopil, že bude muset hodně přidat, aby jí stačil. Vmilostných ploužácích Ach, ta láska nebeská a Tam za vodou vrákosí svou chladně krásnou kolegyni dobýval, a zároveň si ji držel od těla. Obecenstvo jihlo a šílelo – kouzelnější dvojici si sotva mohlo představit.
Lepší ihorší okamžiky
Bylo by toho ještě hodně, co by se oEvě Pilarové dalo napsat. Sluší se připomenout, sjakým „drajvem“ se zhostila písní zmuzikálů West Side Story a Divotvorný hrnec nebo jak dobře si rozuměla srock’n’rolly Elvise Presleyho. Zvládala však iblues, častušky, hymnické skladby – a na druhé straně třeba složitý Montiho čardáš, který Oldřich Kaiser ve své parodii překřtil na Čárdiho montáž.
Hudba
Během sovětské okupace vsrpnu 1968vlidech mocně rezonovala píseň Rekviem, kterou Pilarová včernobílém klipu zpívala ve smutečních šatech uprostřed nehostinné, pusté krajiny. Roku 1977si tento svůj profil pokazila, když vDivadle hudby přečetla prohlášení, jež vešlo ve známost jako Anticharta. Později se omluvila a svého kroku litovala. Vživotě Evy Pilarové se odráží půl století českých dějin, se vším dobrým a zlým. Toho dobrého bylo naštěstí nekonečně víc.
Zpěvačku Evu Pilarovou - tak, jak ji dosud neznali - mohou diváci zhlédnout vnovém hudebním filmu České televize nazvaném Ach, ta láska nebeská… Natočil jej režisér Jakub Wehrenberg a na obrazovkách se objeví vpremiéře už dnes (ČT1, 21:10).
Příběh odehrávající se převážně vmalebném prostředí prvorepublikové plovárny skýtá mnohá překvapení vpodobě nečekaných výkonů hereckých a pěveckých hvězd, které tímto vzdávají poctu dámě českého swingu. Kromě samotné Evy Pilarové ve snímku účinkují Otakar Brousek ml., Monika Absolonová, Brigita Cmuntová, Ondřej Havel, Jiří Langmajer, Jan Hrušínský, Eva Holubová, Kryštof Hádek, Vojtěch Dyk, Bára Basiková, Rudolf Hrušínský, Václav Neckář, Igor Bareš, Josef Dvořák, Ondřej Gregor Brzobohatý či , Žofie Dařbujánová.
Film vznikl kpřipomínce osmdesátých narozenin Evy Pilarové, které zpěvačka oslavila vloni vsrpnu.
Režisér Jakub Wehrenberg:
"Vždy, když někdo odejde, myslím na to, že je třeba na něj myslet vtom nejlepším, když byl ještě vplné síle a plný humoru, ale to byla Eva do poslední chvíle našeho natáčeni. Samozřejmě jí nebylo úplně dobře, ale ta energie, ta pověstná klidná síla, ta byla snámi, kdykoliv se objevila na place. Všechno ztichlo a přišla dáma. Bylo úžasné vidět, jak si jí všichni váži, až do poslední paní uklízečky ve studiu.
Koncept vznikal podobně jako uHotelu Hvězdář Václava Neckáře, tedy vyfabulovali jsme si příběh a ten jsme vyplnili známými písněmi Evy Pilarové. Eva měla právo veta na scénář, výběr písní itřeba interpretů. Hezké bylo, když jsem ji ujistil, že tam nebude nikdo, kdo by jí vadil, řekla, že nemá problém vůbec snikým.
Co se filmu týká, největší radost jsem měl zobsazování, protože díky paní Evě tam každou sebemenší roličku hraje nějaké velké herecké jméno. Všichni byli rádi, ze ji mohou takto vyjádřit čest nebo poblahopřát knarozeninám.
Je tam jedna píseň, kterou zpívá přímo Eva, Už dávno nejsem dítě. Když jsme ji nahrávali ve studiu, Evě nebylo dobře a nazpívala ji jen jednou a odjela domu. Říkali jsme si, že to později přezpívá, ale čím víc jsem ji poslouchal, tím víc jsem věděl, že takto je to správně. Strašně dojemné a přitom úžasné. Natočil jsem ktomu obraz a bylo to ještě dojemnější. Nedokážu si představit, jaké to bude, až si ji pustím teď."
